10. března 2008 v 20:54
Už je ruší...!
Ivan O. Štampach
Už delší dobu s obavou sleduji iniciativu "Zrušme komunisty". Jsem zděšen, že lidé, které jsem vždy pokládal za slušné, i když jsem s nimi někdy v něčem nesouhlasil (Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Petr Placák, Jan Ruml, Ladislav Smoljak nebo Jaromír Štětina) jsou ochotni použít pro propagaci své politické koncepce větu, která chce ZRUŠIT KOMUNISTY, tj. lidi, spoluobčany. Text petice nemuví o rušení komunistů jako jedinců, nýbrž o zákazech strany a propagace ideologie, ale děsivé, antihumánní reklamní heslo stojící v záhlaví petice přitahuje zájem extremistů a inspiruje násilníky.
Dlouho jsem váhal s vyjádřením k zákazu Komunistického svazu mládeže. Komunistickou ideologii a politickou praxi je těžko hodnotit. Její projevy sahají od demokratického socialismu až k popotovské genocidě v Kambodži. Členstvo a voličstvo českých komunistů je na můj vkus příliš nacionalistické a kulturně konzervativní. Nejsem prostě voličem, této strany a program KSM mi nebyl blízký.
Váhal jsem s vyjádřením, protože chci zůstat věrný své osobní tradici, základní linii života, v němž je duchovní i občanská svoboda velmi vysokou hodnotou. Ale nakonec jsem se rozhodl promluvit v duchu výroku připisovaného Voltairovi (jakkoli mi není příliš sympatický): "Pane nesouhlasím s tím, co říkáte, ale jsem ochoten položit život za to, abyste to mohl říkat."
Nabízí se srovnat projevy na levém a pravém okraji politického spektra. Ani v zaujatých českých médiích jsem nečetl a neslyšel, že by se někdo z mladých komunistů nebo třeba anarchistů dopouštěl politicky motivovaného násilí. O fyzických útocích z pravé strany spektra, např. o útocích na cizince nebo na Romy čtu a slyším neustále. Sám jsem byl svědkem takových útoků. Projevy násilí před letošními volbami byly rovněž jednosměrné, zprava doleva.
Provizorní důsledně pravicová vláda bez opory ve sněmovně jako jednu z prvních ukázek svého pojetí "demokracie" předvedla zákaz Komunistického svazu mladých. Ve stanovách této organizace se (v čl. 9) píše: "Se členstvím v KSM je neslučitelná podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občana nebo jiná činnost, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech, propagace násilí, národní, národnostní, rasové a náboženské nesnášenlivosti." Pro represi se tedy musela hledat jiná záminka. Bylo použito jejich zpochybnění soukormého vlastnictví. Zdá se, že právo na vlastnictví bude stát pod novým vedením chránit i na úkor jiných práv.
Tvrzení, že kritika soukormého vlastnictví je protiústavní, je trapnou ukázkou hlouposti státních úředníků nebo jejich zlé vůle. V České republice nerušeně působí celá řada politických organizací, které se vyslovují pro změnu ústavy. Například Koruna česká si přeje změnit republiku v konstituční monarchii. Nikoho ani nenapadne označit tuto stranu za protiústravní. Bylo by to nesmyslné. V sousedním Německu Godesbergský program zavazující německou (koaličně) vládní sociálně demokratickou stranu se v kapitolách "Základní hodnoty socialismu" a "Vlastnictví a moc" rovněž vyjadřuje kriticky k výlučně soukormému vlastnictví výrobních prostředků.
Protiústavní by nepochybně byla jen změna ústavního pořádku NEÚSTAVNÍMI PROSTŘEDKY. Kdo pro nějakou ústavní změnu získává občany (a tím i voliče) přesvědčováním, jedná ve shodě s ústavou. Naše Ústava (stejně jako jiné) má v sobě zakomponovánu proceduru své změny (čl. 9 Ústavy ČR).
Poukaz na protiústavní ráz KSM je podobnou ukázkou zdejší demokracie jako případ, kdy při presidentské volbě r. 1993 chyběl Václavu Havlovi jeden hlas ke zvolení, a aby se vítězství zajistilo, byl na jeden den uvězněn jeden (jistě mimořádně nesympatický, leč řádně zvolený) poslanec.
Bude zajímavé sledovat, budou-li násilní pravicoví extremisté nadále pod ochranou policie pořádat pochody k oslavě německých nacistických činitelů a fyzicky útočit na vybrané skupiny obyvatel. Budu zvědav, budou-li se tyto iniciativy jevit jako plně ústavní. Bude třeba sledovat, nemá-li je náhodou "demokratická" a "občanská" pravice v záloze, kdyby selhaly legální procedury.
___________________________________________________________________________
Zakažme bibli a Platóna
Ondřej Slačálek
Z českých dějin známe případ zimního krále. Ti uměnímilovnější z nás rovněž vědí, že jeho stoupenci poničili ve svém obrazoboreckém zápalu výzdobu svatovítského chrámu. Dodnes to připomínají některé kamenné hlavy českých králů a královen, připravené o nos. V naší současnosti pak máme jakousi obdobu Fridricha Falckého. Zimního krále připomíná podzimní vláda. I ona se ale navzdory krátkosti doby svého panování rozhodla zanechat devastační stopu, byť ne na hmotné památce. Předmětem poničení není církevní stavba, ale "chrám demokratičnosti" veřejného života - svoboda projevu a sdružování. To potvrdil podzimní vládce rezortu vnitra, když v souladu s kázáním svého předchůdce prozatím definitivně rozpustil Komunistický svaz mládeže.
Ze zdůvodnění, jak jej reprodukoval denní tisk, běhá mráz po zádech. Zakázaná organizace se dopustila toho, že by ráda nahradila soukromé vlastnictví výrobních prostředků vlastnictvím společenským. To je prý protiústavní, neboť to zpochybňuje právo na majetek obsažený v Listině základních práv a svobod. Nadto, jak nás ubezpečily české deníky, je prý Komunistický svaz mládeže neobyčejně nebezpečný. Vždyť se jím zabývala samotná Bezpečnostní informační služba a konstatovala, že se jedná o "rigidní ideologickou" organizaci. Zdá se zkrátka, jako kdybychom tu měli paragraf na ochranu kapitalismu před byť i jen pouhými úvahami o jeho změně, byť někdy "rigidně ideologickými". A jako kdyby v Česku bylo trestné holdovat rigidní ideologičnosti.
Argumentace Listinou základních práv a svobod je nehorázná, jedná-li se o omezení práva sdružovat se a svobody slova. Aby někdo kvůli naprosto hypotetické a verbální hrozbě jednomu právu zcela reálně omezil jiná práva je skutečně logika, pro niž není možné jiné adjektivum než vnitrácká. Jak navíc stojí v Komunistickém manifestu, komunisté chápou právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako popření práva na majetek pro velkou většinu obyvatelstva. V jejich pojetí je tedy společenské vlastnictví výrobních prostředků naopak rozšířením tohoto práva prostřednictvím všeobecného sdílení, asi tak, jako nyní sdílíme texty, obrázky či zvuky prostřednictvím počítačové sítě. Ani ten největší vyvlastněný milionář by na tomto pojetí komunismu netratil, neboť by sdílel všechno bohatství celého lidstva.
Toto pojetí společenského vlastnictví se nám může jevit jako iluzorní a utopické, rozhodně sotva připomíná nevábnou realitu minulého režimu. Ovšem představy o neviditelné ruce trhu realizující za zády sobeckých aktérů předjednanou harmonii společenského zájmu jsou rovněž utopické. Zakazuje-li někdo myšlenky, musí se zabývat myšlenkami, ne jim podsouvat domnělou vazbu na nějakou konkrétní minulou realitu. Kde stojí psáno, že požadavek, který byl dříve realizován jako omezení svobody, nemůže nyní svobodu naopak zvětšit? Kdo může doložit, že vymanění lidí z diktátu trhu a nadvlády soukromého vlastnictví nutně omezí jejich práva a svobody?
Snad ještě nehoráznější však je připomínaná citace Bezpečnostní informační služby. Správnou reakcí na ni by nebylo dokládat s jejím využitím potřebnost zákazu nějaké organizace. Správnou reakci by představovalo položit pánům z tajné služby otázku, zda se přeměnili na politologické pracoviště, sloužící k posuzování něčí ideologické rigidity, anebo zda jsou stále organizací, která má získávat informace relevantní pro oblast bezpečnosti.
Aby bylo jasno, zastávat se Komunistického svazu mládeže je nevděčná činnost a sama tato organizace dělá vše pro to, aby svým zastáncům jejich činnost ztížila a ztrpčila.
Jedná se skutečně o dogmatiky a nostalgiky po ortodoxním bolševismu. Opravdoví antikomunisté mohou jejich činnost jen vítat: jako živý skanzen určitého typu uvažování mohou výrazně diskreditovat levicové myšlenky svou ideologickou jednostranností. Ostatně, právě jejich působnost může být jedním z kamínků v mozaice toho, proč jsou levicové myšlenky pro velkou část mladé generace stále těžko přijatelné: kdo by se chtěl ztotožnit s Paroubkem, který rozehnal Czechtek, s nacionalistickou a do minulosti obrácenou komunistickou stranou a s mládežníky horlivě papouškujícími minulorežimní fráze? Z tohoto hlediska je třeba činnost Komunistického svazu mládeže skutečně hodnotit velice negativně.
Jenže ani skutečná nevábnost této organizace nemůže být důvodem k tomu, abychom se smířili s jejím zákazem. Svoboda slova je jen jedna. Zákaz by snad byl z hlediska ústavního práva ospravedlnitelný, kdyby Komunistický svaz mládeže skutečně představoval hrozbu pro ústavou domněle chráněná práva, kdyby chystal revoluci a shromažďoval zbraně. Pak by se jednalo o boj, jako se o něj jedná v případě neonacistů, kteří napadají a vraždí lidi jiné barvy pleti či sexuální orientace. Zákaz je však sotva přijatelný v případě, že o revoluci organizace leninistických mládežníků pouze mluví a píše. Pak je přeci v zájmu všech je motivovat, aby o svých cílech psali co možná nejupřímněji, a ne je zákazy tlačit k hledání verbálních fíkových listů.
Má-li být ale jako "protiústavní" kriminalizován jakýkoli úmysl změnit ústavou garantované možnosti, fajn. Postavme tedy mimo zákon obě největší politické strany, které se netají záměrem změnit volební systém a omezit tak určitá práva, která garantuje ten současný.
Zdůvodnění zákazu je navíc takové, že nekriminalizuje jen jeden spolek mladých nostalgiků. Kriminalizuje celou myšlenku socialismu, z níž vychází celá naše současná levice (byť ji postupně různě měnila upravovala a opouštěla). Ta přeci znamená přesně a právě zpochybnění nároku na soukromé vlastnictví výrobních prostředků a požadavek jeho přeměny na vlastnictví společenské. Odůvodnění takového požadavku může být zcela liberální: soukromé vlastnictví výrobních prostředků omezuje smluvní svobodu, neboť vytváří asymetrické vztahy mezi těmi, kdo tyto výrobní prostředky vlastní, a těmi, kdo ne. Produktem socialismu bylo mimo jiné zmírnění dravého kapitalismu různými intervencemi hnutí, které inspiroval. Právě nyní, kdy se klíčový politický boj v západní Evropě včetně České republiky vede o odbourání nebo zachování sociálního státu, přichází česká exekutiva s kriminalizací byť i jen myšlenky na to, že by soukromé vlastnictví mohlo být změněno. Co když pak někdo třeba z organizátorů Dne daňové svobody nazře, že jeho právo vlastnit je omezováno i příliš vysokou daňovou zátěží a přerozdělováním? Zruší Langrovo ministerstvo ve jménu práva na soukromé vlastnictví i sociální demokraty?
Při zdůvodňování zákazu se také používá slovo "extremismus" a spiklenecky se přitom pomrkává, jako kdyby se jednalo o odkaz na čertovo kopyto. Jenže západní civilizační dědictví, pokud nějaké takové vůbec existuje, je přeci odkazem extremistů. Extrém znamená krajnost, a podstatné přeci je hlavně to, čeho se tato krajnost týká. Jestli je někdo extrémně vstřícný, nebo extrémně nepříjemný, je patrný rozdíl, i když obojí může být za určitých okolností protivné. V minulém režimu, založeném na myšlenkách komunismu, ať už jakkoli překroucených, byl extremistou Václav Havel. V tomto režimu, založeném na myšlenkách Václava Havla, ať už jakkoli překroucených, jsou za extremisty komunističtí mládežníci. Za extremisty jistě můžeme označit katany a vrahy, kterými se to v západních dějinách jen hemží. Z hlediska našeho chápání jistojistě představují extrém. Většina z nich však byla ve své době chápána jako ctihodné ozbrojené paže toho, co je normální, za institucionalizované násilí potírající zlé extremisty. A naopak - extremistovi Sokratovi podali číši bolehlavu, extremistu Ježíše ukřižovali. Ostatně, kritéria pro to, co je extremismus, se moc nelišila.
I dnes by měl Langer zakázat bibli a Platonovu Ústavu, protože se jasně vyslovují proti právům na majetek, které garantuje ústava České republiky. Rozhodnutí podzimního ministerstva vnitra nás dostalo na šikmou plochu zákazů. Bude-li potvrzeno, můžeme sotva čekat, že se represe zastaví u jednoho málo vábného spolku.
Máme v zásadě jen dvě chmurné vyhlídky: buď berou páni z ministerstva své záminky vážně, a pak nás čeká velkolepé zakazování, které by mohlo skončit klidně až u sociální demokracie. Nebo se bude zakazovat jen výběrově a na tapetě budou jen ti, kdo jsou slabí a neumí se bránit.
Buď jak buď, znamená přijetí onoho rozhodnutí vstup do doby, kdy se pánem nad našimi svobodami stane úředník a policista.
___________________________________________________________________________
Nesouhlas s rozpuštěním Komunistického svazu mládeže (KSM) v České republice
My, Drahomíra a Miloslav Kalábovi, se připojujeme k dalším lidem, kteří nesouhlasí s násilným rozpuštěním Komunistického svazu mládeže (KSM) ministrem vnitra České republiky. Je to jistě neobvyklé, že se jakožto bývalí občané Československa zastáváme názoru, že je rozpuštění KSM naprosto chybným krokem země, která se hlásí k demokracii. Neobvyklé je na tom to, že už 40 roků žijeme v Kanadě poté, co jsme se rozhodli nevrátit se do rodné vlasti po jejím obsazení vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968. Netrvalo nám ale tak dlouho, abychom pochopili, co je jedním z principů demokracie - že totiž znamená právo na to, aby se všichni občané mohli sdružovat podle svých zájmů a veřejně se vyjadřovat a současně na to, aby je jiní občané nemohli v těchto a jiných právech omezovat. Takové právo pro sebe vyžadujeme a současně uznáváme, že nemáme právo upírat odlišné názory jiným lidem.
V Kanadě jsme poznali, že je běžné, aby spolu dobře vycházeli a vzájemně diskutovali lidé diametrálně odlišných názorů. Považujeme za dětinské a tedy naprosto nesmyslné, aby spolu nemluvili řádně zvolení čeští politici proto, že se ti nemluvící nadřazují nad ty druhé, jako kdyby jen oni měli patent na demokracii a pravdu. Jenže nyní byl v České republice učiněn další krok. Mladým lidem sdruženým v KSM se upírá právo sdružovat se a hlásat svoje názory. Rozpuštěním KSM se dostává republika na šikmou plochu odvádějící ji od demokracie. Mohli bychom nad tím mávnout rukou a říci, že se nás to netýká, protože jsme vlastně prožili větší část svého života v Kanadě. Nechceme ale mlčet, když znova ožívá bezpráví v naší staré vlasti. Je to o to horší, že jako řada jiných zemí i Česká republika poznala neblahé důsledky omezování osobní svobody a přece si dnes někteří její politici osobují právo rozhodovat o tom, kdo se sdružovat smí a kdo ne. Protestujeme proto proti jejich aroganci a připojujeme se jako signatáři tohoto "Otevřeného dopisu proti zákazu KSM".
Miloslav Kaláb přišel do Kanady jakožto docent biochemie z Palackého university v Olomouci a dnes je kanadským základním vědeckým pracovníkem ve výslužbě.
Drahomíra Kalábová je jeho manželka, která mu poskytovala neocenitelnou pomoc, aby se mohl věnovat obtížnému ale úspěšnému přechodu z jednoho vědního oboru do jiného a pečovala o dva syny. Rodina žije v Ottawě.
